Norsko - země která vás uchvátí
Kde začít. Do Norska jsem se chtěl podívat vždycky, nádherné špičaté hory trčící se nad hlubokými fjordy. V únoru roku 2018 jsem se tam sice už podíval, ale to jsme byli jen ve městě Bergen. Tentokrát jsme se s kamarádem Patrikem rozhodli, že se podíváme do souostroví za polárním kruhem - Lofoty.
Leží mezi Tromsem a Bodem. Jsou to rozeklané ostrůvky se spoustou malebných rybářských vesniček. Asi neznámějších z nich jsou Reine a Hamnoy. Přes polohu za polárním kruhem, zde nepanuje tak kruté počasí jako třeba ve vnitrozemí Finska, díky přítomnosti golfského proudu. Na druhou stranu ale vlivem oceánu zde opravdu často prší. Hodně. Co se týče místních obyvatel, tak jsou to většinou rybáři nebo pracovníci v turistickém ruchu.
Poloha Lofot na webu Mapy.cz
My jsme se domluvili, že tam pojedeme v říjnu 2018. Asi 2 měsíce předem jsme začli hledat místa, letenky, ubytovaní atd. Letenky jsme našli za 9000 Kč pro jednoho včetně krosny na letiště Evenes, kousek od města Narvik. Z Prahy jsme vylítávali asi ve 12:00 a po zhruba hodně a půl letu jsme dorazili na naše přestupní letiště – Oslo. Bohužel navazující let byl až za 7 hodin, což bylo moc málo na to, jet se projít do Osla a moc na to, aby to uteklo na letišti. Našli jsme si pohodlné sedačky a nějak to přečkali. Druhý let nám letěl asi v 21:00 a za další hodinu a půl jsme přiletěli do malého letiště Evenes. Na přepážce autopůjčovny jsme si vyzvedli klíčky od auta a smlouvu. Měli jsme zaplaceného Volkswagen Golf, ale dostali jsme Kiu Rio, což bylo milé překvapení. Naskládali jsme do kufru bagáže a vyrazili směr Reine. Měli jsme v plánu ještě ten večer najít a vyfotit polární záři, akorát bylo celkem zataženo. Jelikož bylo už pozdě, byli jsme unavení a neměli jsme žádnou vodu, po chvíli jsme odbočili někam k louce a přespali v autě.
Druhý den ráno na silnici do Reine
Ráno jsme dojeli k nejbližší benzínce a koupili nejlevnější balenou vodu (i ta stála asi 40 Kč). Napili jsme se, nasnídali, vyčistili si zuby a vyrazili na cestu. Naše první plánovaná zastávka byla ve městečku Svolvaer – kde je dokonce i letiště. Nakoupili jsme nějaké zásoby v podobě toastových chlebů, šunek a dalších velice výživných a chutných věcí. Silnice je zde příjemná, občas nějaký tunel, jinak se obtáčí kolem fjordů s krásnými výhledy na hory. Jen to počasí. Čím jsme jeli blíž, tím víc bylo hnusně. Začalo pršet, zatáhlo se a začalo foukat. Naštěstí aspoň nebyla taková zima, bylo kolem 10 °C. Když jsme dojeli k vesničce Hamnøya, byla tam hotová apokalypsa. Vítr cloumal s autem a přes déšť, bylo vidět sotva na pár metrů. Při tom před námi se nacházel jeden z nejkrásnějších pohledů v celých Lofotech. Je to pohled z mostu směrem na červené baráčky již zmíněné vesnice s pozadím špičatých hor. Nedalo se nic dělat, asi půl hodiny jsme seděli v autě a čekali, až se počasí trochu zlepší. Když aspoň přestal slejvák a hurikán, vydali jsme se na most pokochat se výhledem a udělat nějaké fotky. A opravdu, moc hezčích výhledů jsem neviděl.
Výhled na vesnici Hamnøya
Měli jsme zde i domluvené ubytování přes Air bnb, takže jsme po focení rovnou jeli hledat. Byl to větší bílý dům (který je mimochodem na fotce z toho slavného fotografického místa). Jednalo se o sdílené bydlení s dalšími hosty, a to tím způsobem, že jsme měli svůj pokoj, ale všechno ostatní bylo sdílené. Naštěstí jsme tam byli samy jen s jedním dalším hostem. Bylo to hezky vybavené v klasickém norském stylu. Měli jsme tu zaplacené 2 noci. Umyli jsme se, najedli, dobili foťáky a mobily a vyrazili do nedalekého Sakrisøy a poté do Reine, kde jsme chtěli zůstat do tmy a fotit polární záři.
Pohled na vesnici Sakrisøy
Slavná žlutá chatka s horou
Vesnice Sakrisøy, která patří pod Reine, je známá svými žlutými baráčky. Jsou ale doopravdy velice fotogenické a hezké na pohled. Hlavně jeden z nich, který má v pozadí špičatou horu. Dalo by se to skoro označit jako "kýč", ale je to doopravdy hezké. Dokonce sem někde tuším četl, že byl tento baráček postaven jen čistě z toho důvodu, aby se stal fotografickou ikonou a přitáhl tím víc turistů. Poté co jsme se dostatečně pokochali a vyfotili, vydali jsme se do Reine. Asi nejznámější vesnice v Lofotech. V ideálním případě jsme tam chtěli vyfotit západ slunce, nakoupit nějaké věci a fotit polární záři. Nakoupili jsme si tedy nějaké piva na večer (jedna plechovka stojí asi 90 Kč). Západ se sice nekonal, ale i tak byl výhled moc pěkný. Vyfotili jsme si ještě nějaká vyhlídnutá místa a čekali na tmu. Bohužel bylo zataženo, tak jsme to vzdali a jeli na ubytování.
Pohled na Reine
Druhý den jsme chtěli hned ráno vyrazit na most v Hamnoya a vyfotit východ slunce. Ale potom, co jsme vykoukli z okna a viděli opět zataženou oblohu, vzdali jsme to a šli dál spát. Když jsme se do sytosti vyspali a v klidu najedli, vyrazili jsme přece jen na most a jelikož se obloha trochu protrhala, bylo to velice pěkné. Poté jsme jeli do Reine najít a vyfotit si "most se špičkou", nevím, jak se to přesně jmenuje, ale je to dřevěná lávka přes vodu a v pozadí se tyčí špičatá hora. Když jsme skončili s focením, vydali jsme se směr Leknes, kde jsme po cestě měli nějaké body. První body po cestě jsme měli takový malý fotogenický baráček na pláži, kde nám bohužel pršelo, takže jsme jen rychle vyskákali, vyfotili a jeli k dalšímu bodu – pláž, kde se často surfuje i v zimě. Koukali jsme na ně z vyhřátého auta v zimních bundách a byla nám z nich dost zima.
Osamocený baráček na pláži
Surfovací pláž Ramberg
Další v pořadí byla silnice do vesnice Nusfjord, kde jsme poprvé chtěli zkusit našeho půjčeného drona DJI spark od stránky http://re-dron.cz/. Rovná silnice s krásnými horami v pozadí tvoří opravdu krásnou scenérii. Po chvíli boji s nastavením dronu se nám ho povedlo nastartovat. Přes jeho malou velikost, dělá dobré fotky i videa. Chtěli jsme i dojet do Nusfjordu, ale jelikož opět zašlo pršet, jeli jsme do nedalekého Leknes na pizzu. A protože se počasí ani potom neumoudřilo, jeli jsme zpátky do našeho ubytovaní vybaveni nejlevnějším vínem, které jsme sehnali (asi 200 Kč). Pozdě v noci jsme se rozhodli, že znovu zkusíme naše štěstí a vyfotíme polární záři. Bohužel, opět zataženo.
Pizza v Leknes
Silnice do Nusfjordu
Třetí den jsme toho stihli asi úplně nejvíc. Jako první věc na seznamu byla pláž Uttakleiv. Úžasné místo, kde se dá vymyslet plno kreativních fotografií, dá se zde stanovat a je to báječná lokalita na focení polární záře. Když jsme tam přijeli, k našemu překvapení, opět pršelo. Chvíli jsme počkali v autě a už jen mrholilo, tak jsme se šli po pláži projít a vyfotit. Dalším bodem bylo konečně se podívat do vesnice Nusfjord, od které jsme byli kousek předešlý den. Počasí nám konečně trochu přálo a nepršelo. Je to jedna z nejstarších rybářských vesnic v celých Lofotech. Najdete zde klasické norské červené baráčky, dřevěný přístav a úžasné pohledy na okolní hory. Po cestě z Nusfjordu jsme se ještě stavili u nedalekého jezera Storvatnet.
Nusfjord
Pláž Uttakleiv
Náš hlavní cíl dne byl menší trek na horu Ryten s úžasným výhledem na hory a pláž. Chvíli jsme hledali výchozí místo odkud se jde a zřejmě jsme nebyli jediní, protože když jsme ho našli, chtěl se k nám přidat nějaký velmi povídavý a příjemný pán. Dělali jsme, že se musíme ještě dobalit a najíst – naštěstí to vzdal a odešel sám. Vzdálenostně to nebylo nějak hrozné (3,6km) avšak převýšení bylo asi 600 metrů. Nahoru jsme šli asi nějaké 3 hodiny a cesta opravdu stála za to. Jednak se jde celou dobu do kopce a jednak cesta byla šíleně podmáčená a doslova jsme šli po kotníky ve vodě. Před vrcholem jsem myslel, že si vytrhnu plíce a hodím je zpátky do Reine do postele. Jelikož Patrik je bývalý fotbalista, byl na tom s kondičkou o dost lépe a skoro se ani nezadýchal. Když jsem se tam konečně doplazil, stálo to opravdu za to. Kam jsme se podívali byly hory, jezera a oceán. Nahoře jsme potkali jediné Čechy za celý týden. Dole jsme byli poměrně rychle, možná to bylo tím, že po rozmáčené cestě jsme spíš letěli, než šli. Promáčení, hladový a unavení jsme zamířili zpátky, tentokrát do Reine, kde jsme měli ubytovaní na další 2 dny, a to opět přes Air bnb.
Výhled z hory Ryten na pláž Kvalvika
Chvílí nám trvalo, než jsme našli naše ubytovaní. Když se nám to konečně podařilo, zjistili jsme, že je to velký dům, kde jsme měli svůj pokoj. Bydlela v něm mexická rodina (ano čtete správně). V pokoji nám netopili, do noci dělali kravál a v koupelně jim netěsnila vana, takže sprcha byla vskutku záživná. Litovali jsme, že jsme nezůstali v předešlém ubytování. Večer jsme si otevřeli místní pivo a plánovali, co budeme dělat následující den. Rozhodli jsme se, že za rána vylezeme na Reinebringen – úžasný výhled na Reine a okolní hory. Než jsme šli spát, vyšli jsme na terasu, abychom zjistili, jaké jé počasí. Budete se divit, ale opět pršelo. Polární záře nám zřejmě nebyla souzena.
Další den ráno, nebo spíš hodinu před polednem, jsme vyrazili na Reinebringen. Opět nám chvíli trvalo, než jsme našli výchozí místo. Auto jsme nechali kousek od Reine a cesta začínala podél silnice, poté se odbočilo doprava do lesa a už se šlo jen do kopce. Podle navigace to bylo jen 1,5 km, což se zdá jako lehká procházka po obědě. Jenže převýšení bylo skoro 500 metrů a stoupání bylo ještě horší než na Ryten. Proklínal jsem se, že jsem si vzal i stativ. Cesta byla převážně po vysokých schodech anebo po kamenité cestě, kde jste si museli dát pozor, abyste turistům za vámi neurazili hlavu kamenem při špatném našlápnutí. Výstup nám trval asi 45 minut. Když jsme se dohrabali nahoru a dali dohromady zbytky plic, nevěřili jsme vlastním očím. Ten výhled byl opravdu neuvěřitelný. Vesnice Reine jako dlani obehnána špičatými horami. Dlouhou chvíli jsme ani nefotili a jen jsme zírali. Když jsme se dostatečně pokochali a vyfotili si všechno co jsme chtěli, vydali jsme se na sestup zpátky. Ten nám oproti výstupu zabral asi jen 20 minut.
Výhled z Reinebringen
Když jsme dorazili k autu, usoudili jsme, že si zasloužíme nějaké vydatnější jídlo, než suchý toast se šunkou nebo müsli tyčinku z Tesca za 7 Kč. Hned naproti našemu ubytování, byla benzínová stanice, tak jsme si tam dali nějaký burger. Na to, že to byla benzínová stanice, byl opravdu dobrý. Stál asi 130 Kč. Při jídle jsme začali uvažovat nad tím, kam a kdy pojedeme příští výlet fotit polární záři. Nějak jsme se dostali k Finsku a začali jsme zkoumat na Googlu fotky polárních září. Říkali jsme, že tam rozhodně musíme někdy jet. Déšť a vítr, který venku nechtěl přestávat, vedl asi k bláznivému nápadu, se kterým přišel Patrik. Co kdybychom do toho Finska jeli následující den. Nejdřív mi to přišlo jako nesmysl, ale touha po polární záři mě přesvědčila. A jelikož řidič byl Patrik, bylo rozhodnutí hlavně na něm. Podle navigace to bylo cca 700 Km, což znamenalo půl dne v autě. Naším cílem bylo městečko kousek za hranicemi Finska se Švédskem – Karesuvanto. Večer jsme se sbalili, opět si dali nějaké to pivo a jelikož jsme byli dost unavení z výstupu, tak jsme usnuli docela brzo
Trasa, která nás čekala
Ráno jsme vstali asi v 7, nandali věci do auta, a ještě jsme se rozhodli, že rychle zajedeme do obce s nejkratším názvem na světě - Å. V překladu to prý znamená "malý horský potok" a nachází se v samém cípu Lofot. Překvapivě opět pršelo. Vesnice se nám ale velice líbila, není tak turistická jako Reine a má příjemnou atmosféru. Najdete zde například rybářské muzeum. Když jsme se podívali, kolik je před námi kilometrů do Finska, trochu jsme se zhrozili. Tak jsme radši hned vyrazili. První zastávka po cestě byla ve městě Svolvær, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a našli malé venkovní muzeum tradičních rybářských domků. Cestou jsme se nějak dostali k tomu, jestli vlastně vůbec můžeme s půjčeným autem překročit hranice. Po chvíli googlení jsem zjistil, že každá autopůjčovna to má trochu jinak a ta naše měla na stránkách pouze země, kam se nesmí – ani Švédsko ani Finsko tam nebylo. Pokračovali jsme tedy v cestě.
Vesnice Å
Tradiční domky ve Svolværu
Když jsme přijeli na hranici se Švédskem, žádná celnice ani celník tam nebyl, tak jsme jeli dál. Hned za hranicí nás vítal nápis "Vítejte v Laponsku". Nikdy bych neřekl, že se podívám do Laponska. Ještě chvíli trvalo, než jsme vyjeli z hor, které byly i v Norsku. A když jsme z nich vyjeli, počasí se najednou změnilo a bylo skoro jasno. Projížděli jsme kolem národního parku Abisko a vedle stejnojmenného jezera. V místní vesnici jsme našli nějaký krám a hodlali si dokoupit piva. Personál jsme oslovili stylem" Hello, where is beer?". Slečna nám zmateně vysvětlila, že ve Švédsku je částečná prohibice a že se v tom krámu prodává alkohol jen do určitého procenta. Koupili jsme tedy to nejsilnější, co tam měli a pokračovali. Na internetu jsme zjistili, že tato lokalita má být jedno z nejideálnějších míst na focení polární záře. Dokonce jsme i přemýšleli, že bychom tu zůstali až do noci. Ale ne, když už jsme se rozhodli jet tak daleko, chtěli jsme dojet až do Finska. Jeli jsme tedy dál. Když jsme přejeli obrovské jezero Abisko, začala se krajina měnit, hory zmizely a nahradily je všudy přítomné lesy, jezera a řeky.
Západ slunce u jezera Abisko
Po další chvíli jízdy jsme dorazili do pomyslného hlavního města švédského severu – Kiruny. Možná toto město znáte ze zeměpisu, těží se zde totiž železná ruda. Zastavili jsme někde u obytné části na parkovišti a dali si svačinu. Bylo znát, že jsme už více ve vnitrozemí, protože byla už poměrně zima, asi -1°C. Už se stmívalo, a tak jsme radši zase vyjeli. Po cca 50 Km za Kirunou, jsme odbočili na silnici směr Finsko. To už byla úplná tma a začali jsme řešit, jestli zde náhodou nebudou nějaká zvířata. No, byly. Podle Googlu hodně. Jeleni, sobi, medvědi, vlci, rosomáci a z čeho jsme měli strach největší – losi. Ty totiž prý můžou mít až 850 Kg. Proto jsme jeli hodně opatrně a oči jsme měli oba přilepené na čelní sklo. Bylo to asi nejdelších 130 Km z celé trasy. Naštěstí jsme žádná zvířata nepotkali a někdy po 8. hodině večerní jsme dojeli na hranici s Finskem. Opět žádná celnice ani nic podobného, hranice se zde přejíždí přes most přes řeku Muonionjoki.
Hranice Švédska s Finskem
Na první benzínové pumpě co jsme našli, jsme se převlíkli a najedli. Zima byla zase o něco větší. Navigaci jsme nastavili k nejbližšímu odlehlému místu, kde byla nějaká řeka. Bylo to asi 2 Km. Cestou jsme z okénka vyhlíželi polární záři. Někdy kolem půl 9 jsme ji konečně viděli, sice byla zatím vidět slabě, protože bylo ještě poměrně brzy, ale byla tam. Zaparkovali jsme tedy u nějakého lesa a zamrzlé řeky. Hned jak jsme vylezli z auta, na nebi se odehrávala opravdu neskutečná podívaná. Celé nebe svítilo zeleně, bylo úplně jasno, nikde ani mráček. Honem jsme nastartovali foťáky, postavili stativy a začali fotit. Bylo to opravdu úžasné. V tu chvíli jsme věděli že půldenní jízda autem stála opravdu za to. Ani nevím jak dlouho jsme fotili, v tu chvíli byl čas opravdu irelevantní. Až když záře začínala slábnout, jeli jsme hledat nějaké místo na spaní. Teplota začala klesat a najednou bylo -6 °C. Pocitově muselo být o dost méně, protože to opravdu štípalo. Představa, že budeme noc trávit v autě, nebyla úplně příjemná. Z nouze jsme začali hledat nějaké ubytovaní, ale jelikož bylo asi 1 ráno, moc jsme toho nenašli. Dojeli jsme tedy k jezeru Kaarevuopio, které se nacházelo ve Švédsku, kousek od hranic. Načali jsme si pivo koupené v Abisku, nabalili na sebe všechno oblečení, nasoukali jsme se do spacáku a šli spát.
Polární záře u řeky
Polární záře na silnici
Ráno jsme si přivstali, abychom viděli alespoň jeden východ slunce. Opět bylo úplně jasno. Ale ta zima. Jezero bylo zmrzlé na kámen, a to byl říjen. Když jsme dofotili, jeli jsme do nedalekého bufetu v Karesuvantu, kde jsme si dali kafe a koláč, Další den v 6 ráno nám letělo letadlo z Evenes. Nechtělo se nám odtud. Při snídani jsme si řekli, že cestou zpátky se projdeme alespoň kousek po národním parku Abisko a obětujeme pár hodin spánku, abychom opět viděli polární záři. Plán byl dojet do švédské Kiruny, v klidu se tam naobědvat a poté dojet do Abiska. Vydali jsme se tedy na cestu. Než jsme dojeli do Kiruny, zastavili jsme se u pár jezer, abychom se mohli pokochat místní krajinou a klidem. V Kiruně jsme našli naší cenově přijatelnou restauraci – Burger King. Po chvíli jsme vyrazili směrem do Abiska. K naší smůle se začalo zatahovat. Když jsme tam dojeli, bylo už zataženo úplně, a navíc začalo sněžit. Přesto jsme se šli projít do národního parku. V létě to tam musí být krásné. Podle předpovědi se mělo večer udělat hezky kousek před Kirunou. Směřovali jsme to tedy opět tam. Když se setmělo, úplně jasno sice nebylo, ale hvězdy vidět místy byly, takže šance byla. Stáli jsme kousek od silnice a vyhlíželi. Po cca půl hodině jsme ji spatřili, sice o hodně slabší než předešlý den, ale i tak, v Česku jí neuvidíte.
Polární záře mezi Kirunou a Abiskem
Když zeslábla tak, že už skoro nebyla vidět, vydali jsme se na cestu. V tu chvíli nás bohužel čekalo už jen to nepříjemné. Bylo před námi zhruba 600 Km. Obdivuji Patrika, že to zvládl. K letišti jsme dorazili asi v půl 3 ráno. Rychle jsme na benzínové pumpě umyly autem košťátkem z kyblíku na mytí oken, natankovali jsme se a vyjeli jsme k parkovišti, kde jsme měli nechat auto. Odevzdávat jsme ho měli ve 4, tak jsme si ještě aspoň na tu hodinu zdřímli. Probudili jsme se snad ještě unavenější než před tím a zvonící mobil jsem měl chuť rozšlapat. Ale nedalo se nic dělat, vyklidili jsme auto, na letišti jsme hodili klíče do schránky autopůjčovny a šli dát pospávat před přepážku. Zbytek cesty si moc nepamatuji, protože sem sotva držel oči otevřené. Hodinu jsme čekali v Oslu na let do Prahy. To byl čas akorát na to si dát předražený muffin a kafe. Když jsme doletěli do Prahy, jeli jsme se oba naložit do pračky i s oblečením.
I přes tento nepříjemný závěr výletu, vzpomínky byly a jsou neskutečné. Norské Lofoty opravdu každému doporučuji (snad i s lepším počasím). Na druhou stranu jsem rád, že jsem se podívali do Švédska a Finska, jsou to krásné země, které sice nejsou tak turisticky známé, ale možná tím spíš mají své kouzlo. Nemůžu se dočkat, až se do těchto míst vrátím.
Pro více fotek, přejděte do Galerie.